Kořeny Montessori metody

Zakladatelkou Montessori metody byla Italka Maria Montessori (1870-1952). Svá studia matematiky a přírodních věd dokončila na univerzitě v Římě (zajímavost: pro vstup do těchto studií musela Maria získat povolení od tehdejšího papeže). Byla první ženou v Římě, která získala titul tzv "Dottoress" v oboru psychiatrie. Následující roky se dále vzdělávala v oboru psychiatrie a pedagogiky. V roce 1900 převzala vedení Léčebného a pedagogického ústavu pro vzdělávání učitelů. Byla to doba, kdy pracovala i s handicapovanými dětmi a rozvíjela základy metodiky psaní a čtení.

Zlomovým momentem v roce 1906 byla práce v tzv Casa dei Balbini (sirotčinec) s chudými, zanedbanými dětmi ve věku 2-6 let. Maria učinila úžasný objev zvaný „polarizace pozornosti“. O dva roky později vydala svou první knihu, představující přesný koncept a metody práce s dětmi ve vhodném prostředí. Konečně na počátku 20. století Maria M. na základě vlastních zkušeností a pečlivého pozorování vyvinula metodu individualizované výuky. Stala se jednou z alternativních forem vzdělávání dětí předškolního a mladšího školního věku.

Polarizace pozornosti je psychologický proces, který je důsledkem hluboké a dlouhodobé koncentrace pozornosti, v jejímž důsledku dítě optimalizuje svůj vývoj.

Fáze vývoje dítěte podle Montessori

• Průzkumníci - od narození do 6 let. Jde o nejvstřebavější období v životě dítěte, kdy poznává svět kolem sebe, napodobuje své rodiče, je citlivé na mluvený i psaný jazyk.
• Vědomé poznávání světa – 6 až 12 let. Prozkoumávejte svět vědomějším způsobem. U dětí se rozvíjí představivost a abstraktní myšlení. To je doba, kdy jsou děti ochotnější spolupracovat se svými vrstevníky.
• Ocitnutí se ve společnosti – 12 až 18 let. Během této doby dospívající hledají svou identitu a příslušnost ke společnosti. Toto je okamžik aktivního hledání svého životního mentora, vzoru.
• Spolutvoření světa – po 18. roce. Je to čas dosažení stability, zvýšené práce na sobě, na svých myšlenkách a charakteru. Mentor v této době hraje zvláštní roli založenou na přímé spolupráci s mladým mužem.
   

Objektivní

Cílem Montessori metody je připravit dítě na samostatný život podporou jeho schopností. Každé dítě má bez výjimky svůj individuální, přirozený plán rozvoje, který je aktivován výchovným prostředím. Správně připravené prostředí je proto základní podmínkou pro to, aby děti dosáhly plného rozvoje a samostatnosti v životě. Prostředí je tu od toho, aby dítěti pomohlo se rozvíjet. Základem je individuální učení dítěte spojené se sebekontrolou vykonávané práce a sebeopravováním chyb.

Dítě má právo na chyby, proto je důležité problémy řešit metodou pokus-omyl a ne udělováním trestů. Trest je bohužel druh ponižování dítěte, jeho urážení a snižování sebevědomí a sebevědomí. A odměny v Montessori metodě jsou vnitřní, nikoli vnější. Spokojenost, smysl pro svobodu jednání – to jsou skvělé pocity, které dodávají dítěti ještě více síly a jsou tou nejlepší odměnou, která přináší ovoce v dospělosti.

Výchova a vývoj dítěte má podle M. M. vést k tzv standardizace, jejíž determinanty jsou:

• Samostatnost (vhodné pro vývojovou fázi dítěte)
• Sebekázeň (nikoli tresty, ale jednání vedoucí k vnitřnímu přijetí dítěte přijmout a chtít se chovat daným způsobem s normami přijatými ve skupině)
• Zodpovědnost (za sebe i za druhé - podle vývoje a uvědomění dítěte)
• Pečlivost (přístup k prováděnému úkolu)
• Vysoká úroveň sociálního rozvoje (morálka, slučitelnost myšlení s činy)
   

Principy v Montessori metodě
(na základě rozumových limitů učitele/vychovatele a organizačních možností):

• Volná volba - dítě si volí předmět činnosti, tempo, obtížnost a partnera pro případnou hru/práci.
• Svobodná volba pracoviště – človíček pracuje tam, kde se rozhodne.
  Svobodná volba pracovní doby – dítě pracuje, jak potřebuje a jak může.
• Volná volba formy práce – dítě si samostatně volí téma práce a pracuje tak dlouho, dokud ho vykonávaný úkol baví.
• Volný výběr materiálu - v prostředí jsou všechny věci na dosah ruky, takže si dítě může svobodně vybrat, s jakým materiálem chce pracovat.
• Princip omezení – Děti nejsou partnery učitele. Všechny prvky života skupiny podléhají omezením, pravidlům a pravidlům chování. Montessori metoda je nerepresivní metoda, děti dělají to, co je zajímá a co neruší ostatní.
• Princip pořádku – každý předmět má své místo, kam má být odložen.
• Princip izolování obtíží - pokud dítě pracuje na konceptu velikosti, neřeší zároveň barvy - k tomu slouží jiný předmět.
• Princip sebekontroly – děti samy určují, zda daný úkol udělaly dobře nebo ne, v jakém okamžiku se něco pokazilo a jak to mohou opravit.
• Princip přenosu - nasbírané dovednosti, informace a kompetence osvojené při práci s daným materiálem, dítě přenáší do okolí.
• Princip vlastního jednání a opakování – dítě má právo rozvíjet se svým tempem, podle vlastních fyzických a rozumových možností, v souladu se svými zájmy. Pokud má dítě potřebu nějakou činnost opakovat a opakovat, pak na to má plné právo a není na tom nic špatného.
   

Přátelské prostředí:

Je to prostor, který dává dítěti pocit bezpečí, radosti a svobody. Díky tomu se promítá do většího zájmu a ochoty se učit. Prvky dobře připraveného povrchu:

Světlé, pastelové, tlumené barvy, objevující se v jednoduchých formách obklopených přírodními materiály. Šatní skříň Montessori je skvělým příkladem. Zařízení odkazující na přírodu a realitu, která nás obklopuje. Udržování prostředí v čistotě a v určitém řádu – vše má své místo a minimalismus usnadňuje jeho dosažení. Vývojové materiály a učební pomůcky jsou seskupeny tematicky.
Nábytek s otevřenou konstrukcí a rozměry přizpůsobenými věku dítěte, aby dítě snadno dosáhlo na jakýkoli předmět.

Suma sumárum – děti vychované v Montessori duchu jsou otevřené světu, pevnější, soustředěnější, klidnější, znají svou hodnotu, mohou se svobodněji rozhodovat a mají větší sebevědomí.